Na psa prý musím tvrdě! Nebo je to jinak?

Říkali mi, že na psa se musí tvrdě!

Taky mi říkali, že pes musí vědět, „kdo je tady pánem, kdo je vůdcem smečky“ a musí vědět, koho má poslouchat!

Říkali mi, že „pes si to nesmí dovolit“, tak ať mu to silou zakážu a zlomím ho!

Říkali mi, že pes nesmí chodit první do dveří, a když zavrčí, tak ho mám převrátit na záda a držet ho tam, dokud se nepodvolí nebo ho prohodit oknem!

Pamatuji se, že jedna z prvních „dovedností“, kterou mě před 20ti lety na cvičáku učili bylo, jak „správně a dostatečně efektivně škubnout a vycukat“ psa na vodítku!

Už jste to také někdy slyšeli nebo zažili, že? Možná vám to říkají na cvičáku vaši trenéři. Možná vám to říká váš veterinář, vaši rodiče, partneři, kamarádi nebo ostatní pejskaři z blízkého parku.

Ano – pravda – dřív se takto pes cvičil.

Dneska už ale existují jiné možnosti!

V životě jsem vychovávala dva dobrmany — Edu a Džéťu. Oba dva způsobem (soukromě mu říkám způsob „To si pes nesmí dovolit!“) založeným na příkazech/zákazech, strachu, trestech, použití síly, dominance a agresivity.

Vychovávala jsem je tak, jak jsem se I JÁ, naučila od výcvikářů na cvičácích, od doktorů na veterinách, jak jsem nastudovala v knížkách a převzala, jako dobře míněné rady, od ostatních pejskařů.

U JEDNOHO PSA TO FUNGOVALO,
U DRUHÉHO VŮBEC!

Ten první dobrman — Eda, byl tak stabilní a sebevědomý, že tento můj přístup ustál a byl po celý život „hodným psem“.

Druhý dobrman — Džéťa, tento můj přístup neustál a v očích dnešní společnosti se z něj stal „problémový pes“.

Začala jsem hledat, jak to udělat, aby byl taky „hodný pes“. No, a taky mě zajímalo, co jsem udělala špatně, že se z něj stal „pes problémový“.

A našla jsem – změnila jsem svůj pohled na něj, svůj přístup k němu a ejhle … z „problémového psa“ je „pes hodný“.

Mnoho lidí se mě ptá, co jsem změnila, že Džéťa udělal ve svém chování takový obrat. Přemýšlela jsem, jak odpovědět a zjistila jsem, že neumím v krátkosti popsat, jaká „kouzla“ jsem to s Džéťou provedla. Lidé si myslí, že jde o nějakou metodu, kterou se rychle naučí, rychle to naučí psa a bude to.

Pravda je však někde jinde.

Základem mého úspěchu totiž je, že jsem se změnila já, a že jsem si uvědomila, „kdo je (můj) pes“. Že (můj) pes, jako zvířecí druh, má nějaké své potřeby a vzorce chování a ty se liší od potřeb a vzorců chování (mých) lidských.

Uvědomila jsem si, že chování a potřeby psů jsou jiné než chování a potřeby lidí.
Pes je mentálně zhruba na úrovni 2–3letého dítěte.
Pes nejedná rozumově tak, jako člověk.

Hodně velkým AHA momentem bylo, když jsem si uvědomila, že některé „problémové chování“ mého psa je pro něj přirozené a normální, a některé je dokonce chováním, které mu přináší veliký pocit uspokojení.

Díky tomu jsem si uvědomila, že můj pes je vlastně „hodný pes“, jen se někdy chová tak, jak je to v naší lidské společnosti nepřijatelné!

To zásadně změnilo můj pohled na něj!

Pochopila jsem a naučila jsem se, že:

  • Můj pes je hodný pes a chová se normálně a přirozeně jako pes.
  • „Problémové situace“ řeší tak, jak on — pes nejlépe dokáže.
  • Pokud chci, aby ty situace řešil „společensky přijatelně“, nepomůžu ho za to trestat!
  • Pokud chci, aby ty situace řešil „společensky přijatelně“, musím ho to napřed naučit!

Tím jsem si v sobě VYVRÁTILA celý
způsob výchovy
„To si pes nesmí dovolit“!

A jsem i proto na sebe teď HRDÁ :-) !!!

Soňa Brenčíková Švecová
Rostu a stávám se lepší skrze pochopení svého psa a práci s ním. Vždycky jsem milovala psy a poznávání věcí do hloubky. Vím mnoho o psích potřebách a o psím chování. Díky psům vím také mnoho o potřebách jejich majitelů a o lidském chování… a díky tomu vím, jak žít společný lidsko-psí život lepší, bez strachu a násilí, plný pochopení, respektu a lásky. A to, co vím, mě baví předávat dál... Celý můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře