Rostu a stávám se lepším člověkem
skrze pochopení svého psa a práci s ním.

Vždycky jsem milovala psy a poznávání věcí do hloubky.
Vím mnoho o psích potřebách a o psím chování.
Díky psům vím také mnoho o potřebách jejich majitelů a o lidském chování…
a díky tomu vím, jak žít společný lidsko-psí život lepší,
bez strachu a násilí,
plný pochopení, respektu a lásky.

Dnes rozumím svému psovi a miluji ho –
miluji ho přesně takového, jaký je.

Vychovávám ho s láskou a respektem. Uvědomuji si, že já jsem jeho průvodce po tomto světě a jsem za něj plně zodpovědná. Že je mým úkolem ukázat mu, jak náš svět funguje a naučit ho v našem lidském světě žít. Žít tak, aby byl spokojený, a aby byly uspokojeny jeho potřeby. Dnes již mám nástroje a vědomosti, díky kterým mu do života přináším více klidu a naplnění, jistoty a porozumění. Jeho život je nyní plný motivace, odměn a činností, které ho baví.

Umím svého psa naučit jak se učit a jsem k němu fér.

Umím ho naučit, jak být tolerantnější, laskavější a jak si stanovit sám své vlastní hranice. Umím ho naučit, jak se sám rozhodovat, jak se poučit ze svých chyb a přijímat důsledky svého chování.

Díky změně přístupu ke svému psovi, dnes rozumím i sama sobě, svému partnerovi, rodině a svému okolí.

Přistupuji k sobě a svému okolí s láskou a respektem. Uvědomuji si, že jen já sama jsem sobě průvodcem na tomto světě. Že za kvalitu svého života jsem zodpovědná pouze já sama. Že mým úkolem je žít svůj život takový, jaký já chci, takový, abych byla spokojená a takový, abych uspokojovala své potřeby. Dnes již mám nástroje a vědomosti, díky kterým mám ve svém životě více klidu a naplnění, lásky a porozumění. Můj život je nyní plný kreativity, motivace, odměn a činností, které mě baví.

Jsem tvůrce svého života.

Jsem tolerantnější a laskavější a vím, jak si sama stanovovat své hranice. Dovoluji si se učit ze svých chyb a přijímám důsledky svého rozhodnutí.

Dnes jsem, díky tomu, že jsme se s mým psem chtěli vzájemně zabít, šťastná a spokojená.

Nic z toho, co teď cítím a vím jsem si před pár lety nedovedla představit ani v tom nejbláznivějším snu.

Na podvědomé úrovni jsem si chtěla ubližovat, týrat se a být nešťastná.

V mém období „temna“ jsem zažila mnoho dramatického, prolila mnoho slz, probděla mnoho nocí, hledala pomoc na linkách bezpečí, brala antidepresiva a zažívala mnoho dní, kdy i jen vstát z postele nebo promluvit slovo byl pro mě těžký úkol. Vůbec jsem nevěděla, jestli zvládnu jít dál ve svém životě.

Netušila jsem, proč vlastně žiju, jestli žiju a bylo mi to občas vlastně i jedno.

Investovala veškerou svoji energii do neperspektivního vztahu, kde jsem se nechala podvádět a citově vydírat, a do podnikání, které mi nepatřilo. Tvrdě jsem pracovala a o vše se starala. Dobrovolně jsem byla v roli oběti, tak neskutečně šťastná a nešťastná zároveň. Do života jsem si přitáhla zlé lidi a tím jsem se podvědomě trestala za svoji neschopnost roli oběti opustit.

Po návratu z dovolené, kterou jsem si po 5 letech dovolila, se moje tělo vypnulo a já jsem přestala fungovat. Jediné, čeho jsem byla schopná, bylo starat se o mého psa…

A tenkrát jsem si uvědomila, že chci změnu, že nechci už dál žít svůj původní život. Začala jsem chodit na terapie, řešila svoji nespavost, neschopnost jíst a extrémně nízkou váhu a zpracovávat si přítomnost i minulost.

Nicméně život mě chtěl naučit víc.

Potkávala jsem další muže, které mě psychicky týrali a podváděli a napadali. Chtěla jsem je změnit – nešlo to. Tak jsem je opouštěla. Cítila jsem se úplně sama.

Nedokázala jsem zůstat na jednom místě. Neustále jsem se stěhovala. Byla jsem z toho vyčerpaná. Odešla jsem z veterinární kliniky, z firmy, kterou jsem vybudovala. Odešla jsem ze své práce snů s hořkostí v ústech. Tak, jak jsem přišla o jeden životní pilíř (partnerství), tak jsem přišla i o druhý (práci). Třetího (koníčky, přátelé) jsem se sama dobrovolně kvůli práci vzdala.

Ze života navždy odešli moji prarodiče. Pamatuji se, jak jsem jednou v noci seděla v jejich bytě a zoufalá jsem myslela, že mi žalem praskne srdce.

Našla jsem v sobě sílu zavolat na linku důvěry. Pán mě tenkrát naštval, řekl mi, že můj pes by určitě byl rád, kdybych ho vzala ven a prošla se s ním. O Bože, jakou měl pravdu. Procházka mě vrátila zpátky do života a já žila dál.

Pak umřel i Eda - pes, kterého jsem měla jako berličku ve zlých dobách. Byla jsem úplně zoufalá.

Přišlo další stěhování, kdy můj život vzal do svých rukou můj mladší bratr a jeho přítelkyně. Pomalu jsem si začala dávat svůj vlastní život dohromady. Po nějaké době se mi začalo po psovi stýskat a rozhodla jsem se pořídit si dalšího.

Eda, můj mrtvý psí parťák, byl skvělý pes a všechno s ním šlo snadno, bez překážek, vše bylo jakoby souzené, byl to takový osudový pes a mě ani v nejmenším nenapadlo, že ten druhý bude jiný, že všechno kolem něj bude jiné, a že ten druhý mi obrátí život vzhůru nohama.

Do dneška nechápu co se tenkrát, při výběru dalšího psa, stalo. Já, tak zkušená v etologii psů, která na veterině poznala stovky psů a psích povah a sama majitelům radila, na co si dát při výběru štěněte pozor. Vše, co jsem říkala jsem ten den sama popřela. Měla jsem nějakou utkvělou představu o tom, že se historie bude opakovat a já si domů přinesu druhého Edu. Nepřinesla. Od prvního okamžiku bylo všechno právě naopak.

A to byla další, velmi cenná, životní lekce.

Džéťa, resp. Jethro, jak jsme ho pojmenovali, nebyl Eda, není jím ani teď a nikdy jím nebude. Když jsme ho přinesli domů, začalo moje další životní peklo.

Džéťa se hned snažil chytit jednoho našeho kocoura a já zjistila, že jeho vášní je ulovit každou kočku, kterou potká. Trestala jsem ho za to, jak jsem znala z minulosti a jak mi radili na cvičáku. Bylo to jen horší a horší, začal být vynalézavější a využíval každé chvíle mé nepozornosti. Rozdělili jsme byt - v jedné půlce pes a ve druhé dva kocouři a všichni tři si to spolu chtěli vyřídit. Moje nervy byly napnuté k prasknutí.

Jak moc jsem v té době myslela na Edu, který oba kocoury ve svých sedmi letech přijal a sžil se s nimi od prvního dne. S tím byl konec, Jethro byl kočičí vrah a s tím jsem se nedokázala smířit.

Stejně tak, jak lovil kočky, tak Džéťa lovil všechno, co se pohybovalo rychleji než pomalou chůzí. Cyklisty, běžce, motorkáře, děti na odrážedlech, kolech i koloběžkách, ostatní psy, srny.

Na rady „odborníků“, že „to si pes nesmí dovolit“ jsem ho za to vše trestala. Pak se stalo, že jeden cyklista Džéťu srazil a přejel. Od té doby můj pes začal bojovat o svůj život pokaždé, když cyklistu uviděl. Došlo to tak daleko, že jakmile cyklistu uviděl, tak ho chtěl velmi tvrdě napadnout.

Svým přístupem „to si pes nesmí dovolit“ a „já mu ukážu, kdo je tu pán“ a „silou mu ukážu“, jsem docílila toho, že jsem se s Džéťou v jeho roce a půl začala bát chodit ven, protože napadal vše ve svém okolí.

A to i přestože jsem s ním už od začátku našeho soužití chodila napřed do psí školky a pak na cvičák.

Nikde mi nedali jinou radu, než že toho psa musím silou zlomit. Při jednom takovém lámání jsme se dostali do stavu buď já nebo můj pes.

Viděla jsem mu na očích, že když ještě přitlačím, tak se on, s celou svou dobrmaní silou skoro dospělého 32 kilového samce, obrátí proti mně. Ustoupila jsem a zjistila, že sud, ze kterého jsem do té doby čerpala je prohnilý.

Stála jsem před rozhodnutím, jestli svého psa nechat utratit nebo ne. Zkusila jsem mu najít jiného majitele, který by ho zvládl. Nenašla.

Měla jsem život zaplněný komplikovaným vztahem se svým psem, který byl plný násilí, agresivity, křiku, hněvu, beznaděje, vyčerpání, zoufalství a neporozumění. Ven jsme chodili jen, když tam nikdo nebyl a na místa, kde nikdo nebyl. Každý pobyt mimo byt byl stresující, bála jsem se komu co Džéťa udělá. Ale i přes to všechno, jsem se nedokázala přinutit k rozhodnutí ho nechat uspat.

Brala jsem to jako svoje osobní selhání. Říkala jsem si, že ten pes přece nemůže za to, že já jsem ho takto vychovala, proč by kvůli tomu měl umírat? Moc jsem si přála najít jiné řešení, které bude akceptovatelné pro nás pro oba.

Doufala jsem a dál žila svůj komplikovaný život se svým komplikovaným psem.

A pak jsem se rozhodla a začala jsem hledat jiný sud. Potkala jsem trenéra trenérů, pana Jiřího Ščučku, jehož učení, „Budete-li se dívat a naslouchat, tak k Vám pes promluví....“, mi změnilo život.

Do dobu více než dvou let jsem se na týdenních individuálních lekcích učila nový přístup k výchově psů založený na motivaci a respektu. Nastoupila jsem na cestu psího rozvoje. Od úplného začátku pochopení psa jsem se věnovala problémovému chování psů. Budovala jsem znovu svůj vztah s Džéťou, spolupráci člověka se psem.

Absolvovala jsem mnoho seminářů:

  • Husbandry trénink
    Naučila jsem se, jak naučit svého psa, aby o sebe nechal pečovat (stříhat drápy, čistit uši, atd.) a ještě z toho měl dobrý pocit. Při tomto učení jsem si uvědomila, jak velká neznámá to je v celém veterinárním a chovatelském prostředí. Jak vlastně většina lidí neřeší, jak ne/dobře se pes cítí a že to jde i jinak. Jde to i bez stresu, s láskou, a navíc to může být i zábava. Po aplikaci husbandry učení jsem dosáhla toho, že Džéťa si nechal udělat vyšetření srdce bez počůrání, slinění a ve stavu, kdy na něm nemuseli ležet tři lidé a křečovitě ho držet.
  • Nosework
    Pachové práce. Naučila jsem se, že můj hyperaktivní pes se dokáže i zastavit a začít se soustředit. Užasla jsem nad tím, jak zapojení nosu mého psa dokáže zabavit, a i ho unavit. Že kromě procházek potřebuje i jinou činnost, která ho naplní. Dostala jsem do ruky cenný nástroj, jak zaujmout svého psa.
  • Zvládání agresivního a problémového chování psů
    Naučila jsem se, co to vlastně znamená "agresivní a problémové chování psů". Získala jsem do ruky nástroje, jak naučit psa "tolerovat" nebo dokonce "mít rád" to, čeho se např. bojí a pak jak ho naučit, aby si toho nevšímal. Dokázala jsem řešit Džéťův problém s dalšími psy a lidmi.
  • Obrany
    Z minulosti jsem měla zažitou poučku, že agresivního psa v žádném případě nesmím učit obrany. Na těchto seminářích jsem zjistila pravý opak. Naučila jsem se, jak energii svého psa dobře ovládnout a nasměrovat směrem, kterým já chci. Postupným zvládáním umění obran jsme se (já i můj pes) naučili být trpěliví a ovládat se ve vypjatých situacích. Poznala jsem tu obrovskou sílu svého psa a objevila skrytou sílu sama v sobě. A největším poznáním bylo, že dobře udělané obrany jsou o zábavě, a to, pod čím jsem si do té doby představovala agresivitu a tvrdost je pouze a jenom rozvinutá lovecká vášeň.
  • Obecné výcvikové kurzy
    Kromě tematicky zaměřených kurzů jsem absolvovala množství všeobecných výcvikových víkendů a týdenních kurzů. Bylo fascinující, jací lidé a psi na kurzy přijížděli a jak jiní z nich odjížděli. Jak málo stačilo k tomu, aby majitelé psů poznali rozdíl mezi svým původním chováním a předávaným učením. A jak rychlostí lusknutí prstů psi na tuto změnu reagovali. Na těchto kurzech jsem se naučila, jak rozdílní a zároveň stejní jsme, a jak jednoduchá a stejná je náprava. Naučila jsem se vidět podstatu problému v komunikaci mezi člověkem a psem. Naučila jsem se, jak správně se svým psem komunikovat a učit ho.
  • Trenérský výcvikový kurz
    Zde jsem se učila, jak si vycvičit slepici. Nerozumíte, jak výcvik slepice souvisí s výchovou psa a s porozuměním sebe sama? Je to jednoduché. V minulosti nás učili, že mnoho věcí zmůžeme silou. Silou se donutíme něco udělat nebo být lepší ve svých výsledcích. Silou naučíme psa, aby si lehnul. Ale mé učení za poslední roky mě naučilo, že silou nezmůžeme vůbec nic. Když jsem cvičila svojí slepici, tak jsem si to 1.000x potvrdila. Ono je to totiž takhle – zkuste násilím donutit slepici, aby si vzala zrní, nebo aby klovla na jedno předem určené místo. Nebo raději ne, nezkoušejte to… protože odpověď je, že slepici nedonutíte. Pokud ji totiž budete nutit, tak se buď pokusí utéci nebo umře.
  • Seminář s Bartem Bellonem - systém NEPOPO.
    Na tomto semináři jsem si potvrdila, jak skvělé učení Barta Bellona a Jiřího Ščučky je. A se svým psem jsme vykročili z naší komfortní zóny a veřejně jsme vystoupili před 150 lidmi jako Bartova výcviková pomůcka. Dokázala jsem si, že při výchově svého psa používám nejpokročilejší a nejefektivnější výcvikové metody dnešní doby. Začala jsem být hrdá na svoje znalosti komunikace a motivace, obsáhlé znalosti o tom, jak se psi učí, znalosti technik práce s potravou a dalšími pomůckami. Stejně tak i práce s elektronickým výcvikovým obojkem.

A to byla jen jedna část příběhu!

Euforie z pochopení, že stačí tak málo a můj život s mým psem je kvalitnější a klidnější, mě dovedla ke studiu mého osobního rozvoje.

Celé to "psí" učení mě nesmírně zklidnilo a přineslo mi rovnováhu do života. Začala jsem naslouchat svému psovi i sama sobě. Nastavila jsem hranice svému psovi a nastavila jsem si i svoje vlastní hranice. Naučila jsem se, co v životě chci.

Naučila jsem se říkat ano a říkat ne, říkat co chci. Naučila jsem se, co je a není pro mě důležité.

Každé naše další lekce mi ukazovaly, že změním-li sama sebe, tak se změní svět kolem mě.

S partnerem jsme absolvovali mnoho partnerských kurzů od Denisy a Richarda.

Napsala jsem „s partnerem“?

Ano! Skutečně! "S partnerem"!

Totiž, v momentě, kdy jsem si uvědomila, co a jak ve svém životě chci, když jsem se zklidnila a přestala tlačit na pilu, ve chvíli, kdy jsem začala brát lidi kolem mě takové jací skutečně jsou a začala jsem je respektovat, tak … tak jsem potkala svého muže.

Začala jsem se učit vědomému partnerství. Díky tomu jsem pochopila, proč všechny moje dřívější vztahy skončily, tak jak skončily. A za všechny dosavadní životní zkoušky jsem začala být vděčná.

Thajsku jsme se naučili umění vědomého milování, jak pracovat se záměrem a s emocemi, jak vědomě být.

A já jsem v tom všem učení nacházela paralelu s psím rozvojem.

  • Vědomé pomalé milování = vědomé pomalé učení psa
  • práce se záměrem = plán výcviku
  • práce s emocemi = práce s uklidněním nebo akcelerací mého psa
  • vědomé bytí = „tady a teď“ s mým psem, sama se sebou i s lidmi kolem sebe.

Pochopila jsem, že základem všeho je mít se ráda taková jaká jsem. Pochopila jsem, že taková, jaká jsem, jsem v pořádku. Pochopila jsem, že když budu brát svého psa takového jaký je, tak pak bude všechno v pořádku.

Rok 2016 byl pro mě i rokem Školy ženy.

Naučila jsem se mnoho nejen o ženskosti. Ale naučila jsem se i mnoho o psech.

  • Kdo by řekl, že poznání sama sebe v premenstruačním období a uvědomění si mého premenstruačního syndromu mi pomůže s výchovou mého psa.
  • Kdo by řekl, že na kurzu o kontaktním rodičovství v každé druhé větě uvidím paralelu mezi výchovou dětí a psů. Paralelu mezi přístupem k druhým lidem a přístupem ke psům.
  • Na kurzu tajemství ženského klína jsem poznala, jak dokáži zjemnit energii kolem sebe a tím zjemnit negativní vibrace v okolí.

Napravila jsem si mnoho vzorců chování, které mi nic nepřinášely. Opustila myšlenky a přesvědčení, které mě v životě brzdily, anebo mi přímo ubližovaly.

Zásadní pro to byly také kurzy Přepis limbického otisku a Otvírání srdce.

Uvědomila jsem si, že zaměstnání, ve kterém jsem v té době pracovala, mě již dalo to, co mi dát mělo. Začala jsem tedy hledat své poslání. Hledala jsem smysl svého života, hledala jsem „práci svých snů“ a tyto kurzy mi přinesly odpověď.

Uvědomila jsem si, že vše, co umím, umím tak, že jsem schopná tato učení předávat dál.

Pomalu jsem se v sobě se svým původním zaměstnáním loučila a opouštěla ho a na podzim 2016 jsem ho opustila.

Bylo mi nádherně. Celým svým tělem jsem věděla, že jsem udělala dobře. Když se totiž začnete o sebe starat, tak přestanete tolerovat ty momenty, kdy se k sobě chováte špatně!

Když jsem potkala Jiřího Ščučku, přála jsem si, abych mohla chodit se svým psem bez vodítka a abych věděla, jak s ním zacházet a jak reagovat ve všech životních situacích.

Toto přání jsem si splnila.

Když jsem začala s osobním rozvojem, přála jsem si najít svoje poslání. Také jsem si přála pochopit, proč se některé věci dějí tak a ne jinak a jaký pro mě mají význam.

Toto přání jsem si splnila.

Odpovědi mi přineslo jak učení o mě samé, tak učení o mém psovi. A já vím, že otázky, které jsem si kladla já, že problémy, které jsem měla já, má mnoho dalších lidí. A proto jsem se rozhodla předávat svoje zkušenosti dál. Jsem tak nadšená ze změn ve svém životě, že mám úplně nutkavou představu své vědomosti předávat.

Chci předávat vědomosti, které lidi naučí, jak se k sobě a svému psovi chovat lépe.

Vědomosti, které zlepší kvalitu jejich života.

Naučit lidi, jak jim zařazení jednoduchých změn v chování přinese změny veliké. Takové změny, které si zatím ani nedovedou představit.

 

Pokud aspoň jednomu člověku nebo psu bude moje učení k dobru, bude můj život zase o něco lepší a moje práce bude mít smysl!

 

Stáhněte si PDF zde

Kdo jsem?

  • Soňa Brenčíková Švecová
  • majitelka miláčka rodiny
  • autorka e-knihy ZDARMA